No Name
15. 5. 2009
Milenec, jehož tvář kapky deště smáčí,
ještě před hodinou tu stál se svou milou.
Teď však pln zoufalství do okolní tmy hledí,
s kytkou zvadlých růží pochopit se snaží…
V ulicích tichá noc přebírá vládu,
pro něj však tento den už dávno skončil.
Avšak stále promočený čeká na tu svou,
ve svém nitru chová otázku jedinou.
Do světla blízké lampy se podívá.
Proč už s ním není?
Netuší. Snad ani pravdu nechce znát.
Je lampou oslepen,
a tak zpátky hlavu skloní.
Vzpomíná, jak se tu poprvé setkali.
To místo, na kterém už tolikrát byl,
je mu najednou cizí a tak chladné.
Jen s ní a tady by nejraději snil.
Teď však si plně uvědomil,
že to tu vlastně nikdy neměl rád,
měl přeci rád jen ji,
jinak by sem tak často nechodil.
Tak sám sebe přesvědčuje,
že jí rád nikdy neměl,
že jen nechtěl být sám.
Ale sám dobře ví,
jak sám sebe klame.
Jak mu chybí její pohlazení,
stále má tu tvář před očima svýma.
Ohlíží se, zda tu nikdo není.
Je tu sám…
Přišlo to náhle jako dnes ten déšť,
ta bolest a nyní i pláč.
Pláč, který nechladí, ale pálí.
Hodina to jest, co zde její vlasy vlály.
Nohy už ho bolí,
vždyť přes půl Prahy šel.
Dnes je to ale jedno.
Už je u konci své cesty.
Stojí na římse,
pod ním dvacet metrů a temno.
Teď už zcela zoufalý,
pláč už ani nechce zadržet.
Zbývá krok, který teď udělá.
Srdce bije stále víc,
Ještě pár nešťastných okamžiků a.
a pak poslední úder a … nic.
Noha se zvedá, tělo klesá.
Strach roste a on se ptá.
Ach proč jsem to udělal?
Sobecky skočil
a tolik lidí po sobě zanechal.
Ta dívka, co kvůli ní život skončil,
teď také na římse stojí.
Nechtěla ho ztratit.
Měla s ním dítě, jejich vlastní.
Bála se, že ji opustí
a tak ona opustila jeho.
Však záhy napadlo jí,
jak moc o něj stojí.
Kdyby mu to teď mohla říci,
dole však vidí jen tělo navždy spící.
Pomatené smysly ze ztráty lásky svojí,
bez něj dny a noci…
V další chvíli na život si sahá
a končí příběh dvou lidí,
jenž v sobě tolik lásky měli,
že za své city životem zaplatili.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář